Karavanem napříč Skotskem

A nebo taky ne!

Zajímá tě cizí neštěstí? Protože jestli jo, tak jsi tu dneska správně.

Z původně několikadenní cesty karavanem se stala dvoudenní. A to jsme byli rádi, že jsme to přežili…

„Ne mami vážně se o mě nemusíš bát. To já říkám jen tak… Pro efekt.“

Do Skotska jsem vydala za spolužačkou ze střední a plán byl jasný. Projedeme sever Skotska karavanem. Chlapci z RAF půjčili karavan a ve středu ráno jsme vyráželi. Měli jsme úplně všechno. Včetně řízků. Díky Niky! Bylo větrno a zima, počasí ideální na kempování… 🙂

Ačkoliv oběd u jezera LochNess, sestup k vodopádu, nádherná krajina, zablácené boty a větrem ošlehané tváře za to stáli. Bylo mi božsky. I kdyby bylo mínus 15.

Pak jsme vyjeli k jednomu z nejznámějších hradů Skotska. Středověký Eilean Donan Castle obklopený jezery, horami a kopci mám hluboko v paměti. Tam bych se ti snad i vdávala. Skotské Highlands jsou dechberoucí. Místy se zelené a o kousek dál se zasněžené vrcholky skrývají v mracích. Scenerie, které budeš milovat. 

Láska na celý život!
Tady jsme ještě netušily, co nás čeká…

Po večeři v seafood restauraci, jsem se konečně vydali najít plac na spaní. Narazili jsme na něj na jedné úzké, bezejmené (to bude ještě důležité) silnici.

Už když jsem parkovali, začínala pěkná bouřka. Řeknu ti, stát ve sněhu, pozorovat blesky a poslouchat hromy – dost NEZVYK! Chtěla bych to vykreslit víc romanticky, ale nalijme si čistého vína. Mrzly mi snad i vnitřní orgány. Představa cesty na „toaletu“ mě málem rozbrečela. Whiskey jsme dopili dřív než bylo v plánu. A v noci jsem se strachy nemohla hnout, páč jsem se bála, že nás vítr shodí z útesu. Jo a NE, žádný útes tam nebyl. Dokonce ani malý. Na mojí obranu, při příjezdu už byla tma!

No a pak konečně bylo ráno. Karavan přes noc zapadal sněhem, autobaterie se vybila a klíč zamrzl v zapalování. Zima byla pořád stejná a pršelo. Dobrý ne? Nebudu tě zatěžovat detaily. Na místě jsme strávili více než tři hodiny čekáním na pomoc. Žádný osobák tam zajíždět nechtěl. A jediná paní (my hero), která si troufla, nám stejně pomoct nedokázala. Chlápkovi z asistenčky cesta trvala dvě hodiny, protože ta bezejmenná silnice.. Nemohl nás najít. -Napadá tě poloha v mobilu? Tak to nejezdi někam, kde je nulové síťové pokrytí. Tak jsme si pro zachování kempingového ducha aspoň uvařili. Žádná čínská polívka, pravá britská snídaně. Slanina, fazole, vejce. Znáš to ne?

Good morning…
Takhle nějak…

Sama nevím jak, ale dobrá nálada se nám podařila udržet. Dokonce jsme v cestě chtěli pokračovat. Než nás teda v polovině cesty stihla sněhová bouře a policisté nedoporučili pokračovat. A tak se Glenfinnan Viaduct (most k vidění v druhém díle Harryho Pottera) rázem stal dvě hodiny vzdálenější.

V tu chvíli už se posádka jednohlasně shodla na návratu do nížiny. Rozhodli jsme se zhojit duše v Nando’s a večer potěšit srdce kytarou.

P.S.: jo a že to bylo příliš? Rozhodně ne. Vynechala jsem totiž fakt, že nám docházel benzín a jediná benzínka, kterou jsme potkali byla samoobslužná a nefungovala! Naštěstí to dobře dopadlo. Možná právě díky té sněhové bouři. 🙂 takže poučení? I to zlé, je pro něco dobré. <3

Závěrečné doporučení – karavanem do Skotska? Klidně! V zimě? Nikdy víc!

                                                                                            

 

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *