aneb rok na Britských Ostrovech
Nalehko sbalený kufr, občanka, letenky do Anglie a v kabelce několik psaní od sestry. Pro případ, že mi bude smutno. A taky proto, že je boží.
Pusa, zamávání a šup do bezcelní zóny. A přede mnou? Naprosto nezapomenutelný rok.
Už po příletu na Gatwick bylo jasné, že jsem si vybrala správně. Která jiná, než skvělá hostmum by na letišti čekala s obřím kelímkem horké čokolády? Když pominu šok z cesty autem, kdy na standardním místě řidiče chybí volant, tak bych nepoznala, že jsem s cizími lidmi, v cizím domě a cizí zemi.
V rodině jsem se zaběhla snadno. Z části díky lásce k vínu, kterou jsme s hostmum sdílely…. Už během prvního týdne jsme si povídaly jako staré známé. Moje třináctiletá svěřenkyně si ke mně našla cestu hned poté, co jsme se usnesly, že její spolužačka je fakt slepice. A psa jsem uplatila lososem. S kočkama to bylo horší, ale o tom až jindy.
Prozkoumávat jih Anglie jsem začala už během prvního měsíce. Díky skupině aupair na Whatsapp jsem rychle našla parťačky na cesty. Mezi ty nezapomenutelné patří Lucka (Plzeň), Terezka (Plzeň) a Amalia (Španělsko). Přátel, známých i míň známých byla za ten rok spousta. Částečně i vinou Tinderu, ale o tom snad radši ani příště. 😀
Vyzdvihnout musím únorovou cestu do Skotska, která má v tabulce nezapomenutelnosti opravdu hoodně bodů. Viděla jsem Londýn (několikrát), Brighton (několikrát), Rochester, Oxford, Seven Sisters, Winchester, Arundel, Cambridge, kemp, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout a mohla bych dlouho pokračovat. Jednou vlakem, několikrát autem, kterému prosakoval olej do chladicí kapaliny (dneska jsem vděčná, že jsem nedala ani na jednoho automechanika a s tím autem najezdila několik set dalších mil), nikdy autobusem ani na kole.
Na párty, halloweenské karaoke, stanovat (se stanem bez opěrných tyček), na rande a kafíčka s holkama, na procházky sama. Četla jsem, zpívala a tancovala. Měla jsem spoustu času na sebe i své zájmy. Začala jsem běhat, začala jsem cvičit, přestala jsem běhat, začala jsem psát (vám). Víc jsem si vážila všech, kteří mi byli blízcí. Poznávala jsem jinou kulturu i mentalitu místních lidí.
Bylo by divné do výčtu nezapočíst práci, ale když pracujete pro tak super lidi jako já, tak na to koukáte jinak. Díky Ruth. A hlavně díky tobě Stephanie. Daly jste mi kus svých domovů a svých životů. Posunuly jste mě kupředu a otevřely mi hromadu nových dveří. Bez vás bych nebyla tam, kde teď jsem.
Doma, na vesnici, s klukem, kterého miluju už od puberty. Se psem, díky kterému jsem pochopila, jak moc může člověk milovat zvíře. Zpátky tam, kde jsem vyrostla. A doufám, že jednou budu já a můj život někomu stejně přínosným, jako byl rok v Anglii a všichni lidé, kteří si mě tam pustili do života mně..
XOXO M.