Už před pár lety jsem zakládala tento web s příhodným názvem life-amateur. Primárně proto, že jsem potřebovala najít samu sebe. Vyřešit tu palčivou otázku „čím budu, až budu velká?“. A snad tak pomoct ostatním, kteří jsou ve stejný kaši. Vyřešení tý otázky se tenkrát dalo přirovnat k nalezení Svatýho grálu, v podstatě nemožný.
Nikdy jsem nepatřila k těm šťastným, kteří už od dětství ví, čím se jednou chtějí živit. Nepatřila jsem ani k těm, kteří to zjistili ještě před vysokou. A romantických představ o tom, že budu archeoložkou, historičkou na Oxfordu nebo poradkyní Marka Zuckerberga jsem se z čistě praktických důvodů vzdala už dávno.
Zpátky na začátek! I přesto, že vím, že každá zkušenost se počítá, tak bych všechna svá studia zařadila do sekce „ne příliš chytrá rozhodnutí“ byť jsem maturovala s vyznamenáním a vysokou proplula hladce. Kolem a kolem jsem studovala to, co mi přišlo jako „nejmenší zlo“.
Svému životnímu poslání jsem se poprvé snažila přijít na kloub v devatenácti letech, kdy jsem odjela do Francie jako aupair. Měla jsem tehdy zlomené srdce a moc jsem nevěděla co se sebou. Jako včera si vybavuji ten pocit, kdy jsem se poprvé procházela po Rue Aristide Briand, došla k Seině a při pohledu na útesy a les naproti, jsem oněměla. Přesně v ten moment se zrodila jedna z největších lásek mého života. Láska k cestování. Tenkrát jsem si klekla do trávy a brečela jsem. Štěstí, pýcha, vzrušení, prostě nepopsatelná radost. Kdoví proč, mě tehdá nenapadlo jít studovat něco, co propojí práci a cestování nebo aspoň to, co lze dělat na cestách.
Vysokou beru spíš jako období hibernace. Byť jsem v té době zažila doposud nejúžasnější léto svýho života, během něhož jsem si poprvý uvědomila, že přání se plní. Těžkou odhadnout jakým způsobem, ale plní!
Po vysoký jsem odjela znova. Tentokrát kousek pod Londýn, do romantického městečka Reigate. Tam taky vznikl tenhle web, díky Ondro! Opět jsem řešila, kam se v životě vydám. Při venčení psa, starání se o třináctiletou slečnu a uklízení ve čtyřech domácnostech mi došlo, že nechci spadnout do klasického pracovního života. Osmihodinová pracovní doba, plnění pracovních úkolů, zadaných někým jiným, jménem někoho jiného, dál dosaďte sami… Super, „chci na volnou nohu“. Míň super „co budu na tý volný noze sakra dělat?“.
Tak započal maratón bolestných i míň bolestných situací. Tím Vás asi nebudu trápit. Důležitý na tom snad je jenom to, že mě každý „fuckup“ posunul dál. Je důležitý mít rád svý „fuckupy“. Celý to mělo jeden zásadní aspekt, který mě dostal, až ke psaní tohohle článku. Se založením webu amateura jsem se začala věnovat osobnímu rozvoji. Začala jsem poznávat samu sebe, rozpoznávat slabé a silné stránky. Učila jsem se o světě kolem sebe, zákonu přitažlivosti, významu stanovených cílů a… Takhle bych mohla psát ještě dlouho.
A výsledek? V pozadí hraje dramatická hudba a reflektor pomalu směřuje k mojí osobě. „Stále nevím, čím chci být, až budu velká“!!! Ale už vím, co chci dělat. Chci TVOŘIT! Jsem kreativec tělem i duší. Moje fantazie, nápady a myšlenky jsou tím, co mě utváří. Tím, co utváří moje vztahy. Až v současnosti vidím, jaká škoda byla, je opomíjet. Hodiny a hodiny, kdy jsem byla zasněná, pouštěla uzdu fantazii, malovala si před sebou budoucnost. Ať už to bylo vyprávění pohádek mladší ségře, psaní příběhů napříč pubertou, desítky popsaných sešitů a tisíc šuplíků plných představ o budoucnosti v mojí hlavě.
Největším paradoxem je, že mi to celé došlo, až když jsem se rozhodla stát se realitní makléřkou. Nikdy bych do toho nešla, kdybych si nemyslela, že to můžu dělat jinak. Jinak než je obvyklé. A jak to chci dělat? J to brzy uvidíte.
Kdybyste mi ještě před pár měsíci řekli, že se rozhodnu pracovat jako realitní makléřka, našli byste mě pod stolem (válet se smíchy). Když mi pak došlo, co všechno by to, že se stanu makléřkou mohlo znamenat, tak jsem vzrušením skoro nemohla spát. V současnosti jsem nastartovala kreativní proces, proces tvoření a získávání zkušeností, který mě neskutečně baví a přeju ho zažít každému jednomu z Vás.
Já jako amateur začínám psát novou kapitolu. Cíle na papíře i živě v představách. Tak mi držte pěsti.
HAKUNA MATATA a načtenou v dalším článku.