320 kilometrů v sedle motorky, nádherné ubytování na Branžeži a báječný večer s přáteli.
Za okny sluníčko a v bytě teplo už od rána. Zrovna jsem dočetla článek o tom, že letošní letní počasí je pro naší zeměpisnou polohu to “typické”, takže nebyl čas ztrácet čas. Vždyť zítra může začít pršet a přestat třeba v srpnu.
Sbalení jsme byli během pár minut, ovšem vykopat z domu, to byla jiná. Snídaně, sprcha, obléknout se na motorku. Ráno v trapu a zhruba o půl 12, jsme vyráželi z garáže…
Motorka je fajn dopravní prostředek, krásný výhled, vítr ve vlasech. Jen můj milostivý zadek si žádá pravidelné přestávky. Takže první kafová hned v Chlumci. Benzínkové kafe je rituál, který žádá dodržování.
PEKELNÉ DOLY
Ukazatel na kompasu nastaven na sever, mohli jsme pokračovat dál. Až do hipsterkého místa ve světě motorkářů – Pekelných dolů u Cvikova. To místo znám už pěknou řádku let. Spojuji si ho především s jedním motorkářem, který už mezi námi bohužel není. Nebojte, na motorce se nezabil, i když tragédie to teda byla velká.
Víc než češtinu tam procvičíte polštinu nebo němčinu, ale je tam opravdu pěkně. Jedincům s citlivými sluchovody doporučuji špunty do uší, máte-li v plánu se pohybovat uvnitř skal (do toho počítejte i fakt, že potřebujete na záchod). Ty skály totiž mají dar probouzet malého kluka i v dědovi od pěti vnoučat. Takže tůrovat motor a způsobit tak dočasnou hluchotu všem, kteří se nachází poblíž je celkem běžný. 😀
Dneska už si tam na svý přijde i jedinec, který preferuje kola čtyři a střechu nad hlavou, protože si místo průjezdu skálou na motorce můžete dát pohádkovou expedici do nitra hory. My ji snad absolvujeme někdy příště.
BRANŽEŽ
Tlačil nás čas, ubytování na Branžeži bylo třeba stihnout do 17:00. Moc dobře jsme nevěděli co čekat. Prý je v obci nouzový stav. Není voda, takže když se chcete osprchovat, musíte to stihnout mezi pátou až devátou. Nebo ráno. Optimismus nás neopustil a nakonec nebylo čeho litovat.
Motorku jsme zaparkovali na dvoře krásného penzionu Černá louže, kde nás ubytovala moc milá paní pokojská. Celý penzion byl moderní, čistý, prostě takový v jakém chcete být ubytovaní. A vedle záchodu kbelík s vodou, co kdyby…
V závěru jsme nedostatek vody nepocítili ani, když jsme se v deset večer vraceli z kempu z hospody. Zbytečně jsem, jako spasitelka dne otevřela neperlivou vodu z minibaru v dobré víře, že si s ní vyčistíme zuby. Upozorňuji, že to bylo až po tom, co jsem si úplně v klidu došla na záchod, spláchla a umyla ruce. Ať už pivo nebo blondýna, vody bylo dost. 🙂
TROSKY, KOST a jedna troska
V pondělí jsme vstali celkem časně a vyrazili o pár kilometrů dál, mrknout jak vypadá hrad Kost, prostý turistů. A řeknu Vám, bylo to náramný. Byť davy turistů letos vynahrazuje tlupa řemeslníků, která se činí na lešení. Ale co, když zavřete oči, máte skoro pocit, že vedle Vás trpaslíci těží drahokamy. Ave Thorin.
Oproti původnímu předpokladu jsme se stihli ráno vykopat včas, takže jsme pokračovali po stopách českých památek. Vyšlápli jsme si to na Trosky. Co Vám budu povídat, asi už jsem od posledně zapomněla, jaký je to kopec… Aspoň, že ta Kost je v ďolíku. Ale výhledy? No posuďte sami… <3
Před cílovou destinací „doma“ jsme si dali ještě rodinný oběd v Hořicích. Zdravím Tě babi. A kolem druhé hodiny dorazili zpátky do Pardubic.
Co Vám budu povídat, sbírám se z toho ještě teď. Ale nadšená jsem taky. 🙂 Příští týden nás čeká Rakousko, tak mi držte palce, teda spíš mému zadku………..
No a protože jsme si dneska udělali procházku do města a při té příležitosti pořídili knížku Dobrodruhům od Terezy Ramby, tak se musím rozloučit. Beru sklenku vína a jdu se ponořit do řádků od cestovatelky s velkým C. <3
